100leté jubileum nejslavnějšího chlebičovského rodáka

V důsledku covidové pandemie nebylo možné dřív věnovat patřičnou pozornost 100letému výročí narození pana PhDr. Josefa Vinárka (*17. prosinec 1920 Chlebičov – 9. červenec 2008 Praha), ředitele největší knihovny u nás v letech 1962–1970 (dnešní název Národní knihovna ČR v Praze), autora názvu celostátního knihovnického časopisu Čtenář (zal. 1949; rovněž byl jeho prvním externím vedoucím redaktorem), prvního knihovníka s titulem doktor filozofie (1966), autora knih Propagace knihy a Knihovny v USA, prvního předsedy Svazu českých hádankářů a křížovkářů (1968–1974, poté znovu 1992–1995; v r. 1995 byl jmenován jeho čestným předsedou), zakladatele magazínu Křížovka a důvtip (vycházel přes 20 let, zpočátku pod jeho vedením, pak v něm publikoval pod pseudonymy, např. Jovin), nositele Zlatého otazníku SČHAK (1980; pozn. Zlatý otazník je nejvyšší vyznamenání svazu, je to odznak spojený s udělením diplomu za práci pro rozvoj hádankářského a křížovkářského hnutí), šéfredaktora časopisu Hádanka a křížovka, autora několika hádankářských publikací, např. Hádej, co je to? (té si považoval nejvíc), Bystříme si vtip (vyd. 1954 a v dalších letech se stala základem pro rozpracování hádankářských a křížovkářských směrnic), Na besedě s hádankáři, Hrátky s otazníkem (podle této knihy byla nazvána i rozhlasová relace pro luštitele hříček a hádanek, která se vysílala 10 let na ČR2 do r. 2004), Pro chvíle oddechu, Historie hádanek od dob antiky do současnosti, 70 let křížovek u nás. Už z tohoto výčtu je patrné, o jak výjimečného člověka se bezpochyby jedná.

Bohužel jsem se s dr. Vinárkem nikdy nesetkala osobně, byla jsem s ním však v písemném kontaktu, když jsem pracovala na knize 750 let Chlebičova (2000) a na článku Významný chlebičovský rodák Josef Vinárek ve Vlastivědných listech (1/2001). Z jeho dopisu: „Můj život byl pestrý, a ne vždy snadný. Velmi mne při tom posilovala rodina, zvláště manželka, bez níž bych těžko prošel všemi úskalími života.“ Velice jsem obdivovala jeho krásný rukopis, např. viz pohlednice z Prahy. Mj. mi poslal i rébus na Hádankářském pozdravu (Hádankářské pozdravy měly velikost pohlednice, vydával je z iniciativy dr. Vinárka SČHAK v pražském nakladatelství Orbis), o který se chci s Vámi také podělit. Dr. Vinárek patří k osobnostem, které se nesmazatelně zapsaly do historie hádankářského a křížovkářského hnutí u nás.

             Pohlednice                                                                                            Hádankářský pozdrav

Z velké úcty k panu dr. Vinárkovi jsem přijala nabídku naší paní starostky napsat článek k jeho 100 s radostí. Srdečně děkuji za pomoc paní Ireně Ihnové (roč. 1939), neteři dr. Vinárka, která mi nejen zajímavě vyprávěla o svém strýci a rodině, sehnala fotografie od své sestry, paní Markéty Wagnerové, ale hlavně zprostředkovala kontakt s dcerou dr. Vinárka, paní Danou Pavlátovou, ta poskytla i pár fotek z rodinného archivu. Všem zmíněným osobám patří mé převeliké díky.

Z řádků p. Pavlátové, roz. Vinárkové, vybírám: „Moje vzpomínky na tatínka jsou pořád živé, i když zemřel před 14 lety. Byl velká osobnost, o tom není sporu. Pro mě byl ale hlavně milujícím otcem, ochráncem, srdečným člověkem, optimistou a životním rádcem.“

Zajímá Vás, jak to ale s rodem Vinárků v Chlebičově začalo? Paní Irena Ihnová mi vyprávěla o své babičce Antonii, která se vdávala dvakrát. S prvním manželem, který zemřel v 26 letech na tuberkulózu, měla paní Antonie dvě dcery Adélu (matka paní Ireny Ihnové) a Annu. Po 10 letech od smrti svého prvního manžela se vdala podruhé za Josefa Vinárka z Ostravy-Zábřehu a měli spolu dva syny Josefa a Reinholda. Reinhold padl v r. 1943.

Foto 1: J. Vinárek s rodiči před rodným domem v Chlebičově                     Foto 2: Antonie a Josef Vinárkovi se syny Josefem (vlevo), Reinholdem a dcerou Adélou 

Paní Dana Pavlátová píše: „Ptáte se na jeho vztah k Chlebičovu – byl na rodnou obec velmi hrdý, často vyprávěl zejména o nelehkém období druhé světové války. Měl velmi rád svou rozvětvenou rodinu
na Opavsku, jezdili jsme tam rádi, jako děti snad každý rok, a vždy jsme objeli příbuzné v Chlebičově (bydleli jsme v rodném domě u jeho sestry Adély), Pustých Jakarticích (tam bydlela jeho druhá sestra Anna), Opavě i Odrách. Stejně tak byl hrdým Slezanem, na Slezsko nedal dopustit. Kdy byl naposledy v Chlebičově, upřímně řečeno nevím. Podle mého to mohlo být začátkem 80. let.“

Dr. Vinárek navštěvoval střední školu v Opavě, ale po německé okupaci Opavska ji dokončil a maturoval v r. 1939 v Kroměříži. Zde také absolvoval státní knihovnický kurz. I když pocházel z Hlučínska, občanem Německa se nikdy nestal. Během 2. sv. v. měl různá zaměstnání, např. pomocný dělník na stavbě (rozvážel beton) v Ostravě. S vděčností vzpomínal na svého bývalého řídícího učitele v Chlebičově pana Aloise Poláška, který mu mnohokrát významně v životě pomohl, např. k učitelskému místu v Litovli, kde byl p. Polášek školním inspektorem.

Jednou z vášní dr. Vinárka byly knihy. V r. 1945 byl jmenován knihovnickým inspektorem v litovelském okrese. Od r. 1948 žil v Praze, kde nejprve působil na knihovnickém oddělení ministerstva kultury. Při zaměstnání vystudoval knihovnictví na Univerzitě Karlově, kde také získal doktorát filozofie. Jeho doktorská (disertační) práce souvisela s půlročním stipendijním pobytem UNESCO, na který byl dr. Vinárek vyslán v r. 1965 do USA, Kanady, Francie a Velké Británie.

Foto 3: J. Vinárek v USA                                                                                           Foto 4: J. Vinárek ve Velké aule pražského Karolina

Vyvrcholením tvůrčí práce dr. Vinárka byla jeho osmiletá činnost ve funkci ředitele Státní knihovny ČSSR. Hojně publikoval v odborných časopisech u nás i v cizině, přednášel na mnoha konferencích a univerzitách, např. Berlín, Budapešť, Hamburk, Kiel, Lipsko, Moskva, Toronto, Varšava atd. Dr. Vinárek protestoval proti okupaci v r. 1968, proto byl posléze odvolán z funkce ředitele, byla mu zakázána činnost v knihovnictví a jeho jméno se nesmělo objevit na veřejnosti. Pracoval jako odbytový referent s nejnižším platem v nakladatelství Orbis a v šedesáti letech byl poslán do důchodu.

Když musel z politických důvodů opustit knihovnickou profesi, dostává se do popředí jeho druhá vášeň a tou byly hádanky a křížovky. Rozhodujícím způsobem ovlivnil vývoj české hádanky a křížovky, v redaktorské a autorské činnosti pokračoval do konce života.

V r. 1990 byl PhDr. Josef Vinárek ministrem kultury rehabilitován jako knihovník a kulturní pracovník. Ministr obrany mu vrátil důstojnickou hodnost. Dr. Vinárek se významně zasloužil nejen o rozvoj našeho knihovnictví, ale i o vysokou úroveň českého hádankářství a křížovkářství.

Od paní Pavlátové vím, že se její rodiče seznámili v Praze a zde také svůj život prožili. Paní Růžena (*1925 Odolena Voda – ⁠2014 Praha) pracovala celý život jako úřednice. Za chlebičovského rodáka se provdala 26. května 1950 v Praze. V r. 1951 se manželům Vinárkovým narodil syn Jiří a v r. 1956 dcera Dana. Pan Jiří pracoval jako vědecký pracovník na Matematicko-fyzikální fakultě. Byl ženatý, jeho dva synové se jmenují Jiří a Jan. Bohužel vážně onemocněl a zákeřné nemoci ve svých 42 letech podlehl. Paní Dana byla celý profesní život redaktorkou ČTK, kde se věnovala ekonomice (má vystudovanou Vysokou školu ekonomickou) a poté byla vedoucí regionálních redakcí. Je vdaná, má dvě dcery Lucii a Michaelu a dvě vnučky Adrianu a Emu. Nyní je v důchodu.

 Foto 5: Se svou životní láskou Růženou                                                Foto 6: Novomanželé Vinárkovi  

Paní Pavlátová také o svém otci napsala: „Uměl navazovat přátelství i v netradičním prostředí. Vzpomínám například, jak rychle navázal kamarádství v nemocnici, kdy ležel se zánětem pohrudnice, se spolupacientem se pak stýkali řadu let. Táta při této hospitalizaci dokonce přemluvil lékaře, aby ho pustil na můj maturitní ples a mohli jsme si zatančit tanec maturantky s otcem.“

Vinárkovi měli jako první auto Škodu 440 Spartaka. Na dovolené jezdili po vlastech českých i do zahraničí. Díky své knihovnické funkci měl dr. Vinárek spoustu známých po světě. Mluvil velmi dobře německy a anglicky, domluvil se i rusky. Manželství vydrželo Vinárkovým dlouhých 58 let. Výročí svatby si připomínali a slavili. Radost jim dělala i jejich čtyři vnoučata.

Dcera dr. Vinárka vzpomíná: „… pravidelně jezdili s maminkou do lázní, to měli oba moc rádi. Milovali Františkovy Lázně, ale  jezdili i  do  německých lázní, kde se tatínek bez problému domluvil německy. Jezdil rád i k nám na chalupu do západních Čech, velmi rád chodil  na  houby, znal nejrůznější druhy velmi dobře. S neznámými houbami však neváhal zajít do mykologické poradny. Tato  důslednost  byla  pro něj  celoživotně typická. Na sport a ostatní koníčky měl velmi málo času, protože jeho největší koníček, spíše kůň, tedy hádanky a křížovky, vedení stejnojmenného časopisu a předsednictví Svazu českých hádankářů a křížovkářů mu zabralo velmi mnoho času.“

   Foto 7: Manželé Vinárkovi se synem Jiřím                           Foto 8: Manželé Vinárkovi s dcerou Danou

Pozn. Od současného předsedy Českého svazu hádankářů a křížovkářů pana Ing. Vladimíra Jemelíka, CSc., jsem se dověděla, že i pořádání týdenního křížovkářského a hádankářského semináře jednou ročně byl nápad dr. Vinárka. Tato tradice trvá už půl století.

Také kroutíte užasle hlavou jako já, že je možné prožít život tak činorodě? Zkrátka kdo umí, ten umí. Doufám, že se mi podařilo aspoň trošku přiblížit Vám osobnost a význam našeho rodáka pana PhDr. Josefa Vinárka.